Výstava fotografií Lukáše Dvořáka

25. 5. 2013

Lukáš Dvořák je jeden z mála českých fotografů, kterým se podařilo prorazit ve světě. Jeho fotky se objevují na stránkách magazínů jako Vanity Fair, Harper’s Bazaar nebo Cosmopolitan. Na to, jak vypadá cesta k takovým úspěchům jsme se ho zeptali v rozhovoru.

Jak ses vůbec dostal k focení?

Kamarád mě kdysi dávno požádal, abych mu udělal booklet na CD. Tenkrát jsem ještě neměl vůbec žádné zkušenosti s focením a prvotní představa byla, že něco pro něj namaluji. Nicméně kamarád preferoval fotografie. Já jsem předtím nikdy v životě nedržel foťák v ruce, a vůbec jsem netušil, jak na věc jít. Ale řekl jsem si proč ne, zkusím to. A tak jsem si půjčil obyčejnou bakelitovou megapixelovou krabičku a vyrazil do města udělat pár fotek.Výsledek byl dobrý a fotografování mne zaujalo. Koupil jsem si tedy digitální „kompaktíček“ a začal fotit kytičky a různé další objekty.

Časem jsem zjistil, že kytičky mne zcela neuspokojují, tak jsem vyrazil na cesty a na Novém Zélandu jsem třeba fotil hory, krajinu atd., a vznikl z toho docela pěkný ucelený soubor fotografií. Můj zájem o fotografování se postupně stupňoval. Po návratu z cest jsem si na fotopátračce našel foto-víkend s modelkami a zajel jsem tam. Když jsem se tam pak dostal do situace, kdy přede mnou stála k focení připravená krasná a naolejovaná modelka v plavkách, tak v ten moment jsem pocítil, že tohle mne bude doopravdy bavit. Rozhodl jsem se této práci věnovat veškerý svůj potenciál a čas. V té době mi bylo 23 let.

Jak vypadal přechod od koníčku do fáze, kdy tě fotografie živila?

Fotografování mě zcela uchvátilo a postupně se objevil i nějaký finanční zisk. Jednou z částí tvorby bylo založení malého studia u kamarádky a tvorba portrétů dam za symbolickou cenu 500 Kč. Portréty se líbily a zájemkyň přibývalo, a když honoráře postupně dosáhly přibližně výše mého civilního platu, začal jsem uvažovat o možnosti věnovat se tomu naplno.

Ovšem jak už to v životě chodí, jakmile jsem opustil své stálé zaměstnání, náhle jsem zjistil, že lidově řečeno – nemám co se týká focení do čeho píchnout. Takže cca první 3 měsíce jsem neměl žádné zakázky a ani korunu. Bylo nutné profesně se posunout dál a začal jsem zkoušet fototesty. Podařilo se mi získat práci u agentury, která mně dávala až 8 modelek měsíčně, což bylo super. A tak postupně jsem se začal fotografováním doopravdy živit a dostal se až k asistenci u již uznávaného a renomovaného fotografa.

Pracoval jsem u Ondrio Koha, který mi obrazně řečeno otevřel brány profesionality. Ukázal mi, jak věci fungují technicky, co všechno musí po této stránce umělec pro fotografii udělat. Postupem času začalo vše do sebe zapadat a uvědomil jsem si, že profesionalita zde představuje mnohem více znalostí a zkušeností např. o světle atd. Současně se studiem problematiky více do hloubky se vyvíjel i můj profesní postoj k práci a začala vznikat touha po samostatné reálné tvůrčí činnosti.

Během této spolupráce jsem již přemýšlel o vlastních projektech a začal jsem trošku něco zkoušet. Dostal jsem se k prvním návrhářům, věci začaly vznikat a nabalovat se na sebe.

Je pro tebe Ondrio stále ještě vzorem?

Ondrio mne naučil mnohé věci, ale jeho pohled na věc je zcela odlišný od mého, včetně jeho chování k modelkám. Vlastně díky spolupráci s již vyhraněnou osobností člověk lépe pocítí své představy, vnímání, vize a styl. Uvědomil jsem si, že jsme trochu v rozporu v názorech na tvorbu, že mi již můj mistr nemůže více dát. To mi dodalo impulz k dalšímu kroku v mém uměleckém životě.

Popiš nám styl, který jsi začal nacházet.

Můj styl je hodně jednoduchý. Především mi jde o krásu ženy, o to, aby ji fotografie zachytila v nejdokonalejší a nejpůsobivější podobě. A to ve všech atributech – světle, póze, výrazu obličeje… Musí dominovat perfektní, jednoduchá linie. Ovšem vyjadřující maximum krásy a dokonalosti, které lze dosáhnout. Preferuji černobílou fotografii, protože nejsem úplně přesvědčený o tom, že se mi barevná fotografie stoprocentně líbí.

Prozraď mi, jak pózuješ modelky, jak poznáš, že póza je přirozená a že to takhle chceš?

Tohle potřebuje poměrně dlouhý vývoj, velkou roli hraje představivost a je také nutná velká zkušenost. Tu jsem získal při asistenci pro Ondria. Během práce se prostě najednou dostanu do bodu, kdy všechno do sebe přesně zapadne, ztotožní se s mou vizí, a v tu chvíli svůj model vyfotím. Jakmile se jednou podaří tento pocit zažít, člověk o něj pak usiluje neustále a dokud se nedostaví, není to prostě ono. Jsem povahou detailista, každý prstík, vlásek musí ladit. Nenechávám modelky, aby samy pózovaly. Sám si je stavím do pózy, kterou postupně konstruuji, dokud se nedostaví onen známý pocit perfektna. Je to vlastně pečlivá práce, někdy trvající až 20 minut, než je póza dokonalá.

Každý fotograf má většinou nějaký bod, kde začíná pózování. Já vždy začínám nohama – tzv. modelku zakořením a pak postupuji vzhůru k rukám. Ty v mojí práci hrají dost velkou roli a nakonec se věnuji obličeji.

A jak potom dokážeš, aby po 20ti minutách přípravy byla modelka živá a měla výraz?

Tajemství tkví v tom, že i když mám již celou pózu vytvořenou podle své představy, tak hlava se stále ještě může hýbat. Požádám modelku, ať se na mne podívá, a jde pak o to, zachytit moment pohybu hlavy a výraz očí tak, aby vše vyjádřilo mou představu.

Na Tvých fotografiích mají modelky často zasmušilé až zamračené výrazy. Co to znamená a z čeho to vychází?

Mně se líbí na modelkách tragický výraz. Možná je to jedna z nejsnazších cest, jak dostat do fotografie náboj – požádat modelku o tragickou pózu.

Každý fotograf má jiné vidění a cítění krásy ženy, záleží to na jejich vkusu, jaké modelky si vybírají a jak je pózují. Z čeho vychází náměty Tvých fotografií, které jsou provokativní, erotické a smyslné?

Než fotograf začne umělecky tvořit, má již za sebou mnoho životních zkušeností, má svou osobitost, charakter a zájmy – a to vše se odráží v jeho fotografiích.

Mne zajímá a vzrušuje ženská krása, do svých fotografií chci vždy maximum ženské krásy dostat. Zároveň mne zajímá i sexualita, takže obsahují i špetku té sexuality a nechybí ani náznak fetišismu. Zároveň jsem i kreativní a občas si dovolím úlet ve smyslu překročení hranic toho, co většina lidí považuje ještě za normální fotografii. Je to prostě taková volná hra – např. proč nedat modelce do ruky vibrátor, když to zapadne do mé vize.

Nemáš problém s modelkami? Jsou modelky, které na tohle nepřistoupí?

Většinou již při setkání s modelkou profesionál pozná, kam až může zajít a co ona je ochotná a schopná akceptovat. Věci pak často přirozeně vyplynou ze situace, navozené nálady.

Jak bys popsal své fotografie po technické stránce?

Snažím se vždy, pokud je to možné, svítit jedním světlem. Vycházím přitom z přirozeného světla na Zemi, žijeme pod jedním Sluncem. Když se přidá více světel, dostáváme se do fáze nepřirozenosti. Jedno světlo hlavně používám u své volné tvorby. Pokud jde o komerci, tam se bez více světel neobejdu.

Proč?

Protože komerční fotografie samozřejmě vyžaduje jiný přístup. I když ve finále je na fotografii jeden hlavní zdroj světla, a ty ostatní jsou jen dokreslující a zvýrazňující určité důležité detaily nebo to, co na fotografii musí být.

Záleží výsledek práce na přístroji kterým fotíš, nebo to není důležité?

Ano, poslední dobou zjišťuji, že na tom záleží. Digitální aparáty nejsou schopny zachytit atmosféru tak přesně a dokonale, jak ji vidí lidské oko. Tyto fotografie jsou ploché a povrchní. Následně je pak potřeba vše do fotografií dodatečně dostat. To mně nejvíc na digitálních technologiích vadí. Snímek nafocený černobíle naopak svého ducha má.

Daří se Ti to pak pomocí Photoshopu?

Někdy ano, někdy ne. Záleží na tom, jaká scéna byla focena. Digitální aparáty mívají problém např. s mlhou a dynamickým světlem. Výsledek bývá až moc perfektní, což zničí přirozenou dokonalost světla.

Žil jsi jednu dobu napůl mezi Milánem a Prahou a mě by zajímalo, kdy ses rozhodl odjet do Milána a proč.

Je to celkem jednoduché. Když jsem pocítil, že již fotografii rozumím, chtěl jsem něco dokázat. Zjistil jsem ale, že české magazíny fotografům nedávají moc prostoru pro kreativní práci. Většinou je všechno typu ELLE. Jsme v tomto tak trochu ovlivněni poměry v Německu, kde fotograf příliš prostoru pro kreativitu nemá. I když musím podotknout, že v poslední době se situace zlepšuje. Poohlédl jsem se trochu po poměrech v zahraničí. Na výběr byla Paříž, Londýn a také Itálie. Po zralé úvaze jsem se rozhodl pro Itálii. Je tam dlouhodobá tradice v módním průmyslu a jejich časopisy jsou jedněmi z nejlepších na světe. Vypravil jsem se tedy do Itálie.

Odcestoval jsi tam s úmyslem rovnou sám pracovat na svých projektech nebo někomu asistovat a ještě se učit?

Chtěl jsem se také ještě více naučit, a zkušenosti ze zahraničí jsou pro práci vždy přínosem. Jistě by pro mne bylo zajímavé asistovat Paolu Roversimu, ale ten v té době z Itálie odcestoval. Uvědomil jsem si, že asistence by pro mne již byla ztrátou času, a začal jsem rovnou pracovat na testech.

Jak to přesně funguje? Přijedeš do Itálie, jsi bez jakéhokoli zázemí včetně financí – jak je možno začít?

Samozřejmě je potřeba disponovat financemi na pokrytí životních nákladů alespoň první dva, tři měsíce. Nikdo neznal blíže mou práci, záměry a plány. Podařilo se mi zaujmout, dostal jsem pár dobrých testů, což postačilo k zajištění existence. Postupem času jsem prošel většinou italských agentur. Měl jsem štěstí a získal jsem zastoupení agenturou Repossi Studio, která je v Itálii velmi zámá. Její ředitel původně vedl největší nakladatelství Mondadori. Za zmínku stojí zakázka pro magazín VANITY FAIR

To je velká zakázka na začátek kariéry.

Ano, bylo to super. Postupně jsem se propracoval i do dalších magazínů, např. do italského COSMOPOLITANu.

Máš i nějaký další konkrétní cíl, kterého bys rád dosáhl?

Dobrá pro mne je spolupráce s časopisy ne tolik komerčně zaměřenými jako COSMOPOLITAN – spíše typu týdeníků a čtrnáctideníků, které vydávají slušné editoriály na vysoké úrovni. Nebo třeba spolupráce s takovým klasikem módní fotografie jako je časopis VOGUE.

A co ostatní světoví fotografové?

Jak kdo. Lidé se prostě rozdělují podle svých charakterů. Někdo staví své renomé na slušnosti a pohodě, jiný se bez drog a výstředností neobejde. Tyto věci jsou v módním světe známé a různí klienti si většinou pro své zakázky vybírají mezi fotografy odpovídající protějšky.

Ovlivňuje to, že fotíš krásné modelky Tvůj pohled na ženy, se kterými se setkáváš v běžném životě a na svět vůbec?

Samozřejmě, je to již profesionální deformace. Stále mě ale přesto zajímá ještě i charakter a charisma osobnosti, které dokáži na fotografii zachytit, takže modelka vypadá přitažlivě nejen díky kráse.

Myslíš si, že je potřeba mít i image módního fotografa a dělat kolem své práce potřebnou show, nebo okolí spíš zajímá to, jak fotíš?

Show vznikne většinou automaticky sama během práce. Já modelky neustále povzbuzuji a snažím se je udržet v pohodě až euforii. Jsem toho názoru, že příjemná atmosféra během fotografování zaručuje i kvalitní výsledek práce modelky a celého týmu a všechny to mnohem více baví. Jsou to vlastně takové malé pracovní etudy.

Máš pocit, že se Tvoje fotografie vyvíjí? Jaký je směr, kterým se chceš v budoucnu ubírat, eventuálně v čem si myslíš, že bys ještě potřeboval něco dokázat nebo vylepšovat?

Myslím si, že během takové kreativní činnosti, jakou fotografování bezesporu je, se člověk vyvíjí neustále. I když nyní mám trochu pocit, že pro přemíru práce trochu dominuje rutina. Rád bych se ještě komplexně vyvíjel. Plánuji zaměřit se více na tzv. příběhy a vytvořit i složitější fotografie, než jen tu již zmiňovanou oblíbenou jednoduchost. Nejsem si jist, jestli magazíny v Česku budou podporovat moje vize, obsahující sexualitu, fetišismus, lesbičky …. Ale samozřejmě budu zkoušet svoje práce prosadit.

Lukášovy další osudy můžete sledovat na jeho stránkách:
http://lukasdvorak.net/

(převzato z Light Garden magazine, zkráceno a upraveno)
 

TOPlist