Stovka světových kuchařů ochutnala český knedlík
Zdeněk Reimann

Český houskový knedlík je instituce. Vařili ho dávno před vznikem monarchie a rozšířil se daleko za její hranice. V časech Karla Havlíčka Borovského, Františka Palackého či Boženy Němcové býval hlavním jídlem.

Čechy napadlo vpracovat do něj včerejší housky na kostičky rozkrájené, často i na másle osmažené. Jednou týdně trůnilo na talíři maso jako příloha. Časem se skladba talíře proměnila. S prosperitou společnosti se maso stalo hlavní složkou, knedlík přílohou. Býval hutný a člověka nasytil.

Před šesti lety vznikla v Praze soutěž o nejlepší knedlík, Perla české kuchyně. Světová federace novinářů FIJEV, a dr. Miroslav Navara z Asociace českých novinářů v oblasti turistického ruchu, pozvali autory soutěže na presentaci českého houskového knedlíku v kouzelném tenisovém městečku Umag na istrijském pobřeží, kde se konal pravidelný mezinárodní kongres kuchařů. Jako jeden ze dvou autorů (druhým je Jiřina Dienstbierová) jsem pozvání přijal a připravil si počítačovou presentaci.

Pořadatelé kongresu, asociace istrijských šéfkuchařů, mě rovněž požádali o ochutnávku dvou verzí knedlíků v rámci představení dvou národních jídel zúčastněných zemí. Přibalil jsem si 10 kg polohrubé mouky, kostičky ze 40 rohlíků a čerstvé kvasnice. Na reakci kuchařů z Indie, Japonska, Číny, Francie i jiných zemí jsem byl opravdu zvědav. Blesklo mi hlavou, že s knedlíkem představím svíčkovou! Požádal jsem o maso, zeleninu, koření, smetanu a druhý den v pět ráno jsem začal. Měl jsem servírovat v 10:30 jak svíčkovou, tak švestkové knedlíky s tvarohem pro stovku zvědavých šéfkuchařů z celého světa. Dostal jsem dva šikovné kuchaře na pomoc. Hurá!

Těsto na houskové knedlíky jsem udělal napůl z mléka, napůl z podmáslí. Na svíčkovou neměli koření, hlavně nové, nakrájel jsem tedy o celer víc. Prošlo to. Smetanu měli průmyslovou krabicovou, dal jsem napůl s jogurtem, který voněl čerstvě, a nějakou tu šťávu z citronu. Každý dostal komínek: plátek masa, na něj jeden knedlík, žufánek omáčky a ždibec jablečno ostružinové marmelády; brusinky jsem nesehnal. Maso bylo měkké, takže jedlík projel knedlíkem i masem i hranou vidličky. Podobnou omáčku ještě neměli, přidávali si. Pochvalovali si neobvyklou kombinaci, roztodivnou chuť a zajímavý vzhled. Zejména asijští kuchaři byli k popukání: namočili do omáčky prst, strčili do úst, po chvíli mlaskání a honění omáčky po patře napíchli namočený knedlík a přemítavě snědli, potom ochutnali maso a pochvalně dlouho kývali hlavou. Mnozí si přišli ještě pro jeden knedlík a omáčku. Nakonec nezbylo nic.

Ovocných (broskvových z kompotu, jiné ovoce nebylo) jsem udělal také stovku, ale přítomní kuchaři všechno snědli už v kuchyni a na porotu či lidi se nedostalo. Tvarohem s cukrem a žloutky přelitým dobrým máslem byli uneseni.

Recept na knedlík poskytl vítěz předminulé soutěže Perla české kuchyně, hotel Hoffmeister, a recept na omáčku Jana Podaná z restaurace Lesní zátiší, vítězka loňské soutěže o nejlepší omáčku. Recept na kynuté těsto ovocných knedlíků poskytla moje sestřenice Věra Kopálová z Nejdku.

Tak to bylo moje březnové putování s českým knedlíkem za světovou slávou.