Zákonodárci stanovili, že k vymožení soudního rozhodnutí lze sjednat soukromou firmu, která se postará o vykonání rozhodnutí slavné stolice.

Smysl a úmysl tohoto zákona měl určitou logiku. Dluhy se prostě mají platit a věřitel, nebo jiná škodující osoba, by neměla přijít zkrátka, nerozdává peníze jen tak potřebným, ani není charitou.

Jen se nám ta praktická realizace úmyslu v české kotlince tak nějak morbidně zvrhla. Jak jinak v praxi posledních 20 let? Vůbec nehoruji za ochranu dlužníků proti všem oprávněným osobám. Opakuji: dluhy se mají zaplatit, venkoncem, snad ani žít na dluh není moc rozumné. Snad se to dá nějak zdůvodnit v případě, kdy si promyšleně pořídíte dluh na nějakou výdělečnou činnost, záměr, kde máte vypočteno, že za tři, čtyři roky splatíte úroky i jistinu dluhu z výnosů tohoto podnikání. (A samozřejmě, nemusí být ten záměr dobrý a nemusí vynášet ani na splátky, ani na obživu.) Ale asi se to nedá odůvodnit v případech, kdy za úvěr pojedete na Kanáry, nebo manželce koupíte k Vánocům požadovanou polární lišku, aby si v MHD nepřipadala méněcenná.

Česká praxe se však vydala jiným směrem. Exekutorské firmy vycítily příležitost a vytvořily společně se soudními stolci bezvadně fungující mafii. Soud vydá platební rozhodnutí. Žalující je někdy (ne vždy) oprávněný, ale soud se stará spíše méně, než více, aby vyslechl obě strany finančního konfliktu. Přesněji: žalující předloží nějakou fakturu, soud ověří IČ a DIČ žalobce a žalovaného v rejstřících a vydá platební rozhodnutí bez účasti druhé strany a bez možnosti ji rozporovat, protiargumentovat, nebo ji prostě odmítnout, jako neoprávněnou. Prostě nějaký samosoudce vydá příkaz k zaplacení.

Celý článek je na zavladsky.blog.idnes.cz